Hmotná kultura
6.4 Kovové artefakty
Petr Žákovský – Jiří Hošek
Při výzkumu předhradí hradu ve Veselí nad Moravou byla
nalezena mimo jiné i celá řada kovových artefaktů. Jejich
přehled podává tab. 1. Většina předmětů ze starší fáze zkoumaného předhradí, která byla deponována v organogenních
vrstvách, se dochovala ve velice dobrém stavu; např. u ostruh
jsou dodnes pohyblivá ozubená kolečka a hvězdice. Oproti
tomu materiál, který byl uložen v písčitých vrstvách, se dochoval jen v torzálním stavu a často zcela postrádá železného jádra. Týká se to především raně novověkého materiálu
z vápenné jámy s. s. j. 15. Jelikož řadu nálezů bylo z časových
důvodů nutné zpracovat v době před jejich restaurováním
a konzervací, nelze si nárokovat úplnost v popisu detailů
(také rozměry a hmotnost musíme brát jako orientační). Část
souboru byla restaurátorsky zpracována alespoň z části a metalograficky analyzována.
Militaria
Tesák
V nepočetném souboru předmětů spojených s výzbrojí a výstrojí středověkých bojovníků stojí na prvním místě téměř
kompletně dochovaný krátký nožovitý tesák (obr. 1). Jedná
se o 298 mm dlouhou zbraň se 193 mm dlouhou a štíhlou
neprofilovanou jednobřitou čepelí s hrotem situovaným v její
ose; maximální šířka u řapu dosahuje 18 mm. Svým tvarem
Tab. 1: Rozdělení kovových artefaktů podle jejich primární funkce.
Skupina
Militaria
Výstroj koně a jezdce
Řemeslnické nástroje a zemědělské nástroje
Osobní výbava
Stavební vybavení
Předmět
Počet
tesák
1
dýka
1
drátěná brň
4
šipka
21
nášlapný ježek
7
ostruha
11
udidlo
4
podkova
17
hřeblo
3
nebozez
1
sekera
1
šídlo
1
nůžky
1
srp
6
přezka
9
nůž
21
lžička
1
klíč
7
zámek
4
kování
5
hřebík
241
skoba
27
petlice
1
řetěz
1
138
Neurčitelné zlomky
Celkem
34
35
10
31
286
138
534
Celkem
220
Kovové artefakty
z hrádku v polské Lednicze, jenž byl autory výzkumu rámcově datován do průběhu 15. století, byť nelze jednoznačně
vyloučit ani starší původ (Górecki–Łastowiecki–Wrzesiński
1996, 227, obr. 12).
Lze tedy říci, že tesák z předhradí ve Veselí nad Moravou
představuje dosud nejstarší známý spolehlivě datovatelný
nález krátkého nožovitého tesáku. Tyto zbraně, jichž se v průběhu 14. století vyvinula celá řada typů, se staly na přelomu
14. a 15. století jednou z nejoblíbenějších chladných zbraní
v oblasti střední Evropy, a to napříč celým tehdejším společenským spektrem. K jejich velké oblibě jistě vedlo několik
faktorů. Tím hlavním byla nepochybně jejich značná univerzálnost. Rozměry a tvarem vyhovovaly nejen pro boj, ale i pro
běžné každodenní použití. Obliba těchto zbraní, odrážející se
v bohatém nálezovém fondu, byla zajisté zapříčiněna i tím,
že jejich pořizovací náklady nebyly vysoké. Mohl je totiž zhotovit i zručnější kovář znalý výroby nožů.
Obr. 1: Krátký nožovitý tesák a detaily garnitury rukojeti (s. j. 2276).
Dýka
V s. j. 262, která je datována do průběhu 2. poloviny 13. století, byla nalezena masivní jednobřitá čepel. Její celková
délka je 230 mm, maximální šířka 2 mm, na vrubové ploše
je žlábek ukončený v poslední třetině délky čepele, hřbetní
hrana má mírné konkávní prohnutí, hrot je situován v ose
hřbetní hrany (obr. 2). Na čepel navazuje oboustranně odsazené torzo trnového řapu, který jednoznačně dokládá, že
jde o čepel dýky, nikoli tesáku.
Dýky patřily v období vrcholného a pozdního středověku
k základní výzbroji tehdejších bojovníků – řada jejich nálezů
to dokazuje. Většinou však jde jen o solitérní nálezy čepelí
bez rukojetí, což v konečném důsledku brání jejich přesnější
klasifikaci. Navíc jsou některé čepele dýk v odborné literatuře často chybně interpretovány jako velké nože či tesáky.
Od obou předmětů se však odlišují jak svým tvarem, tak rozměry. Oproti nožům jsou čepele dýk výrazně rozměrnější
a hmotnější, a to zejména ve své hřbetní části. Vůči tesákům
se pak odlišují přesně opačně – ve většině případů jsou menší
a především tenčí ve hřbetní části. Od tesáků je výrazně odlišuje i rozdílná konstrukce rukojeti. Pro tesáky jsou typické
nýtované řapy s bočními střenkami, pro dýky trnové řapy
s „naraženou“ rukojetí.
Bližší klasifikaci nálezu z Veselí značně ztěžuje absence
rukojeti. Pokud jde o čepel, dýka má blízko k jednobřitým
variantám typu A podle A. Lewandowského, který jejich výskyt spatřuje zejména v průběhu 14. století. Modifikované
formy se však mohly uplatnit ještě při konstrukci dýk terčových a ledvinových z průběhu 14. a 15. století. S podobnými
čepelemi se však setkáme ještě kolem poloviny 16. století
(Lewandowski 1986, 104–107). Lze to doložit i prozatím
odpovídá nedávno vyčleněnému typu čepelí A2a, které se při
konstrukci krátkých nožovitých tesáků uplatnily v poměrně
dlouhém časovém úseku od závěru 13. do počátku 16. století
(Žákovský 2014, 206–207). Na čepel plynule navazuje nýtovaný řap s charakteristicky konkávně prohnutými bočními
hranami. Řap lze klasifikovat jako typ Id5, přičemž podobné
tvary řapů a rukojetí nacházíme na tesácích, které lze považovat za jednu z nejstarších generací těchto zbraní vůbec (Žákovský 2014, 99–100). Díky příhodným půdním podmínkám
se na tesáku z Veselí dochovalo i torzo dřevěného obložení
rukojeti přichycené pěticí plných železných nýtů. U přechodu
čepele v řap byl do zbraně nanýtován drobný záštitný trn
v podobě prohnuté kruhové výseče. Tento drobný ochranný
prvek lze přiřadit k záštitným trnům typu t4, které se při konstrukci tesáků uplatnily od závěru 13. až do počátku 16. století (Žákovský 2014, 418–422).
Zbraň tedy můžeme klasifikovat jako krátký nožovitý tesák
typu A2a, Id5, ‑ , ‑, t4. S ohledem na skutečnost, že tesák byl
nalezen v s. j. 2276, která je datována do průběhu 2. poloviny
až závěru 13. století, můžeme zbraň považovat za doposud
nejstarší spolehlivě datovaný exemplář svého druhu. Diskutovaný nález lze využít i k rámcovému datování obdobných zbraní, kterých jen z území Moravy známe celou řadu
(Žákovský 2011a, 124, obr. 16:a; 2014, 99–100, obr. 70).
Takřka analogická zbraň byla nalezena např. v areálu Smilova hradiska, odkud nebyl prozatím získán materiál mladší
než ze závěru 13. století (např. Blekta 1934, 16, tab. VI:3).
V ojedinělých případech byly zbraně podobného charakteru
nalezeny i mimo moravské území. Zmiňme alespoň nález
221
Hmotná kultura
a
b
c
d
Obr. 2: Dýka z s. j. 262. A – dýka s vyznačením míst odběru vzorků; b – makrofotografie a schématické nákresy vzorků čepele (zleva: foto po naleptání
nitalem, foto po naleptání Oberhofferem, rozložení popisovaných oblastí, nákres po naleptání nitalem s vyznačením svaru); c – struktura popuštěného
martenzitu v oblasti I (v břitu); d – přechod oblasti II a III (ve hřbetu čepele). Leptáno nitalem (c, d).
222
Kovové artefakty
registrovanými a publikovanými torzy dýk z území České
republiky, mezi kterými dominují jednobřité varianty, jež
bychom vesměs mohli spojit se specifickým typem dýk zvaných „Nierendolche“ (např. Dragoun 1983; Novotný 1977, 86,
obr. 42:8; 1982, 19, tab. 25:2; Novotný–Karel–Dušek 1978,
54–56, 61; Žákovský 2011b, 146–147).
Můžeme tedy shrnout, že jde o nález čepele dýky z průběhu
2. poloviny 13. století, kterou v důsledku absence rukojeti
nelze za dnešního stavu poznání blíže klasifikovat.
Jak dokazuje metalografický rozbor, 1) čepel má heterogenní
železo-ocelový hřbet, ke kterému byl navařen ocelový břit
(viz obr. 2). Dýka byla kalena a popuštěna, tvrdost břitu je
ve zkoumaném místě velmi dobrá, ale užitá ocel byla poněkud heterogenní a tvrdost břitové hrany (a tím i její kvalita)
mohla po délce čepele kolísat. Na základě daných zjištění lze
předpokládat, že šlo o kvalitní zbraň.
K dokladům přítomnosti chladných zbraní na lokalitě náleží
také dvě torza krátkých, výrazně se zužujících kožených pochev, které mohou být i pochvami krátkých nožovitých tesáků
či dýk. O nich je však blíže pojednáno v kapitole o kožených
a dřevěných artefaktech (viz kapitola 6.5 a 6.6).
nemá kruhový, ale elipsovitý průřez. Jeden kroužek řetízku
z s. j. 2369 byl podroben metalografické analýze 2) (obr. 4),
která potvrdila, že drátek byl železný (tj. nebyl ocelový).
Největší zlomek, sestávající z celkem 10 kroužků, byl nalezen v s. j. 3179 (obr. 3:d). Kroužky o průměru 12 mm byly
vyrobeny z drátu, který si zachovává přibližně kruhový průřez. Metalografická analýza prokázala, 3) že pletivo sestávalo z nýtovaných i svařovaných kroužků (obr. 5, 6). Drát
obou zkoumaných kusů byl ze železa, u nýtovaného kroužku
však ze železa tvrdšího, fosforového.
Všechny situace, ze kterých byly zlomky drátěných brní získány, jsou datovány do průběhu 2. poloviny 13. století. V té
době byly z drátěného pletiva konstruovány takřka všechny
součásti ochranného odění – drátěnými nohavicemi počínaje a kroužkovou kapucí konče. Nelze tedy rozhodnout,
ke které části ochranného odění ten který zlomek původně
patřil. Vezmeme-li v potaz i nezvykle velký průměr většiny
kroužků, který se pohybuje kolem 20 mm, je jejich konečná
interpretace téměř nemožná.
Drátěná brň patřila v průběhu vrcholného středověku ke zcela
základním ochranným prostředkům bojovníka. Standardní
Drátěná brň
Z kategorie artefaktů spojených s ochranou zbrojí středověkých bojovníků byla při výzkumu předhradí ve Veselí nad
Moravou získána pouze nepatrná torza kroužkových drátěných brní. Útržkovitost nálezů přitom zcela brání jejich
bližší klasifikaci.
Z s. j. 3319 pochází solitérní nález nýtovaného kroužku
o průměru 19 mm vyrobeného ze železného drátu přibližně
kruhového průřezu (obr. 3:b).
Z s. j. 260 (obr. 3:a) a 2369 (obr. 3:c) pocházejí dva téměř
identické drátěné řetízky, složené ze vzájemně propojených
pěti a šesti nýtovaných kroužků různých průměrů. Rozměry
některých kroužků nebylo možné v důsledku jejich značného zdeformování přesněji stanovit. Vnější průměry byly
odhadnuty na 16–20 mm. Užitý způsob nýtování kroužků způsobil jejich částečné zploštění, tj. drátek kroužků
1)
a
b
c
d
Obr. 3: Zlomky drátěných brní. A – s. j. 260; b – s. j. 3319; c – s. j. 2369;
s. j. 3179.
Metalografický popis: V oblasti I (břitu) je na straně ostří
struktura popuštěného martenzitu o tvrdosti 436 ±23 HV0,2,
dále od ostří jemná feriticko‑cementitická směs o tvrdosti
228 ±27 HV0,2. Za zřetelným šikmým svarem navazuje ob‑
last II, která pokrývá zhruba polovinu plochy hřbetní části.
Struktura sestává ze zón s popuštěným martenzitem (tvrdost
414 ±30 HV0,2), zón s jemnou feriticko‑cementitickou struk‑
turou a zón se směsí obou těchto struktur. Oblast III je feritická,
místy se stopami cementitu. Tvrdost dosahuje 111 ±9 HV0,2,
velikost zrn leží v mezích 6 až 8 ASTM. Mezi oblastmi II a III
nebyly zjištěny svary, které by vypovídaly o úmyslné konstrukci
hřbetní části.
2)
3)
223
Metalografický popis: Odkryté kovové jádro má feritickou
strukturu o velikosti zrn 6 až 7 ASTM. Tvrdost neměřena.
Metalografický popis kroužku č. 1: Drátek kroužku má
feritickou strukturu o velikosti zrn ASTM 7 ÷ 8 a tvrdosti
104 ±8 HV0,2. V místě spoje byl zachycen nýtek mající pře‑
vážně feritickou, ale při jedné straně i feriticko‑perlitickou
strukturu. V nýtku i jeho blízkém okolí je výrazná tvářecí tex‑
tura. Metalografický popis kroužku č. 2: Drátek kroužku
má heterogenní feritickou strukturu nejednotné velikosti zrn
v mezích cca 5 až 9 ASTM. Struktura nese stopy reliéfního
naleptání, tvrdost dosahuje 205 ±16 HV0,2. Kroužek nemá
nýtovaný, ale svařovaný spoj.
Hmotná kultura
a
b
c
d
Obr. 4: Kroužek brně z s. j. 2369. A – fragment brnění a částečně nabroušený a naleptaný kroužek; b – detail nýtovaného spoje; c, d – feritická struktura kroužku. Leptáno nitalem.
1977, 147; Durdík 1983, 14; Ustohal–Stránský 1988, 149–150;
Číp 1989; Unger 1999, 123; Novobilský 2008, 89–90), které
jsou však ve většině případů v torzovitém stavu stejně jako
materiál získaný ve Veselí nad Moravou.
byla kombinace svařovaných a nýtovaných kroužků, avšak
nejspíše v závěru 14. století patrně převládly brně z převážně
nýtovaných kroužků (Edge 2001, 228). V průběhu 14. století
je ale počaly ve stále větším měřítku nahrazovat kvalitnější
a efektivnější zbroje plátové. Navzdory tomu bývaly určité
ochranné prvky z brně masově používány až do 17. století. 4)
Masové rozšíření tohoto typu ochranného odění na území bývalého Československa dokládá celá řada nálezů (např. Kouřil
4)
224
Ve východních částech evropského kontinentu a zejména v Asii
byly drátěné brně téměř totožné konstrukce používány ještě
v průběhu 18. až 19. století.
Kovové artefakty
b
a
c
d
Obr. 5: Kroužek brně z s. j. 3179. A – fragment brnění a nabroušený a naleptaný kroužek č. 1; b – feritická struktura kroužku; c, d – místo nýtovaného
spoje s viditelným nýtkem. Leptáno nitalem.
225
Hmotná kultura
b
a
c
Obr. 6: Kroužek brně z s. j. 3179. A – fragment brnění a nabroušený a naleptaný kroužek č. 2; b – feritická struktura kroužku; c – místo svarového
spoje. Leptáno nitalem.
Nášlapný ježek
né ježky vyrobené ze železných tyčinek přibližně čtvercového
průřezu. Jednotlivá ramena, jejichž délka kolísá mezi 25 až
36 mm, nebyla ani v jednom případě zakončena zpětnými
háčky. Jedná se tudíž o nášlapné ježky, pro které byl přednedávnem vyčleněn typ IIIa, a které patří k obecně nejrozšířenějším tvarovým variantám tohoto druhu militárií (Žákovský
2008, 126–127, obr. 9).
V s. j. 1236 (obr. 7:c), 2239 (obr. 7:d) a 3366 (obr. 7:j) byly
nalezeny drobné čtyřhroté předměty, které lze jednoznačně
interpretovat jako nášlapné ježky. V s. j. 1241 (obr. 7:e,f)
a 3196 (obr. 7:a, b) byly nalezeny dva exempláře, v s. j. 3191
dokonce tři (obr. 7:g–i). Ve všech případech jde, alespoň
pokud lze na základě jejich stavu dochování soudit, o nášlap-
226
Kovové artefakty
a
f
c
b
g
d
h
e
i
j
Obr. 7: Nášlapní ježci. A, b – s. j. 3196; c – s. j. 1236; d – s. j. 2239; e, f – s. j. 1241; g, i – s. j. 3191; j – s. j. 3366.
Nášlapní ježci, kteří se uplatňovali především k ochraně
předpolí různých druhů fortifikací či méně pohyblivých
vojenských jednotek v přímém otevřeném boji, se v téměř
nezměněné podobě objevují ve výzbroji evropských vojsk
již od období pozdního laténu 5) (např. Žákovský 2008,
116–120; Michalak 2011, 275–277). Velké obliby doznaly
především na území Byzantské říše, kde nalezneme v celé
řadě tamních vojenských pojednání zmínky o jejich využití
v boji (např. Michalak 2011, 276; Tsurtsumia 2012). Pro svoji
efektivitu, nenáročnost výroby a nepatrné pořizovací náklady
nebyla tato militaria oblíbena jen v Evropě, ale i na Předním
východě a v Asii, kde byla používána zcela ve shodě s jejich
evropskými protějšky (např. Stone 1934, 158). Do chráněného prostoru byly jednoduše rozhozeny desítky až stovky
těchto drobných předmětů s cílem zabránit případnému
útočníkovi ve snadném přístupu k bráněnému objektu či
jednotce. Účinky jejich nasazení znázorňují velmi realisticky některé „Kriegsbuchy“ německé provenience z počátku
15. století, na kterých vidíme zraněné vojáky, vytahující si
nášlapného ježka z postižené končetiny (obr. 8). Jako obrana proti těmto bojovým prostředkům měly sloužit, alespoň
podle řady „Kriegsbuchů“, masivní dřeváky, které si vojáci
při dobývání fortifikovaných lokalit měli nazouvat na svoji
5)
Obr. 8: Nášlapní ježci z anonymního Kriegsbuchu (Büchsenmeisterbuch)
datovaného k roku 1411 (podle Österreichische Nationalbibliothek
Wien, Cod. 3069, fol. 21v [online]).
Dodnes s nimi disponují rezidenti různých zpravodajských služeb.
227
Hmotná kultura
normální obuv (např. Quarg 1967, 92–95, fol. 126r, 129r).
Jindy byla plocha posetá ježky jednoduše uhrabávána speciálními hráběmi (např. Michalak 2011, 277, obr. 1:2).
Solitérní nálezy nášlapných ježků sice není možné jednoznačně datovat, avšak exempláře z Veselí nad Moravou lze díky
a
l
m
e
d
c
b
n
o
nálezovým situacím vročit do průběhu 2. poloviny 13. století. V této době byl tudíž veselský hrad v případě ohrožení
chráněn také tímto druhem militarie, ostatně jako celá řada
fortifikovaných lokalit na území Moravy, Čech, Slovenska
i Polska (např. Žákovský 2008; Michalak 2011).
g
f
p
q
r
h
i
s
t
j
k
u
Obr. 9: Hroty šípů. A – s. j. 2203; b – s. j. 3354; c – s. j. 3318; d – s. j. 3256; e – s. j. 360; f – s. j. 1190; g – s. j. 1272; h – s. j. 2171; i – s. j. 2324;
j – s. j. 350; k – s. j. 2244; l – s. j. 3141; m – s. j. 3183; n – s. j. 3183; o – s. j. 3331; p – s. j. 1263; q – s. j. 2142; r – s. j. 2318; s – s. j. 2355; t – s. j. 2150;
u – s. j. 3382.
228
Kovové artefakty
Hroty šípů
hrotu byl vykován z heterogenního železa, místy až oceli,
a po vykutí byl rychleji ochlazen (obr. 10). Cílené zlepšení
špice ocelí a tepelným zpracováním ale nelze prokázat. Hovořilo by to pro bojové nasazení za podmínek, kdy zvyšování
průraznosti střel za cenu složitější výroby nebylo rentabilní.
Svou roli bezpochyby hrála skutečnost, že v bojových střetech
byla velká pravděpodobnost jejich ztráty.
Tvarově se typu D 2‑5 přibližuje i hrot z s. j. 3183 (obr. 9:n).
Výrazně se však vymyká svou celkovou délkou, která i přes
téměř kompletně odlomený trn dosahuje 108 mm. Hrot dosahuje maximální šířky téměř u špice a jeho nejvýraznějším
rysem je netradičně prodloužené štíhlé tělo. Hrot lze přiřadit k typu D 2‑4, který se objevuje od 11. až do 14. století
(Zimmermann 2000, 75). Diskutovaný nález z Veselí tomu
odpovídá, neboť je datován do průběhu 2. poloviny 13. století. Obdobné hroty nepatří k nejběžnějším nálezům střeliva,
přesto jich máme z českých a moravských hradních lokalit
podchycenu celou řadu. Za všechny lze uvést např. téměř
analogický hrot z areálu hradu Freudensteina (Kouřil 1997,
389, obr. 4:2; Kouřil–Prix–Wihoda 2000, 88, obr. 53:2) nebo
Bolkova (Hejna 1962, 462, obr. 4:2). Není zcela vyloučeno,
že nápadné prodloužení těla hrotu mohlo původně sloužit
k uchycení zápalné látky. Je však nutné přiznat, že prozatím
známé zápalné hroty šípů jsou téměř bez výjimky opatřeny jedním či dvěma zpětnými křidélky, které omezovaly či
přímo zabraňovaly zabodnuté střele samovolnému vypadnutí, čímž bylo zabezpečeno dlouhodobější působení zápalné
látky na zasažený cíl.
V s. j. 3331 byl nalezen 100 mm dlouhý hrot šípu, jehož maximální šířka je situována téměř u samotného přechodu těla
hrotu v trn kruhového průřezu (obr. 9:o). Hrot tak doznal
výrazně jehlanovitého tvaru. Mohli bychom jej přiřadit k hrotům typu D 1‑1, které se v Evropě objevují od 11. do závěru
13. století (Zimmermann 2000, 73–74). Pro podobné hroty
vytvořil A. Ruttkay svůj typ B10, který se měl ve výzbroji
uplatnit především v průběhu 12.–13. století (Ruttkay 1976,
331). Tomuto datování odpovídá i nález z Veselí nad Moravou, neboť s. j. 3331 je obecně datována do průběhu 2. poloviny 13. století. Také tento hrot byl metalograficky zkoumán. 7)
Ukázalo se, že byl vykován z netříděného heterogenního materiálu (železa až oceli) a po vykutí zanechán v nekaleném
stavu (obr. 11); i v tomto případě tedy šlo o standardní výkovek bez dokladů snahy špici hrotu zlepšit. K typu D 1‑1 lze
Ve Veselí jsou nejpočetněji zastoupeným druhem militarií
železné hroty šípů, k nimž lze přiřadit i dva kostěné hroty,
dřevěná střeliště šípů a dřevěný hrot, užívaný patrně k lovu
ptáků a drobné zvěře (viz kapitola 6.5).
Velmi početné zastoupení hrotů šípů v areálech hradních lokalit po celé Evropě je obvyklé; z jednotlivých lokalit mnohdy
disponujeme desítkami a v řadě případů dokonce stovkami
těchto drobných kovových předmětů. O tom, jak velké počty
šípů bývaly v hradních zbrojnicích uskladněny, nás informuje celá řada dochovaných hradních inventářů, ze kterých se
dozvídáme, že nejednou šlo o tisíce kusů či jejich jednotlivých komponent, jež byly často skladovány odděleně (např.
Žákovský 2013, 203–231).
Celkem bylo z areálu předhradí ve Veselí nad Moravou získáno 19 železných hrotů šípů, které lze rozdělit do několika
základních skupin. Tu nejpočetnější představují poměrně
štíhlé hroty rombického průřezu, které byly na dřevěné střeliště upevňovány pomocí trnových řapů kruhového průřezu.
Většinou jde o hroty typu D 2‑5, které se v masovém měřítku
objevují na území střední Evropy, a oblíbené byly i v Německu, Švýcarsku, Francii a Itálii (např. Serdon 2005, 124). Pro
tento typ je typická délka hrotu kolísající mezi 53 až 83 mm
a hmotnost mezi 10–20 g, přičemž maximální šířka hrotu
je posunuta až do poslední třetiny jeho délky. Známé jsou
ale i exempláře s délkou dosahující až 100 mm, také ve Veselí nad Moravou byly takové nalezeny. U kompletně dochovaných kusů se délka pohybuje v rozmezí 75 až 105 mm
a hmotnost v mezích 13 až 21 g. Hroty typu D 2‑5 se ojediněle
objevují patrně již na přelomu 11. a 12. století, ale teprve
až od počátku 13. století se prosadily v masovém měřítku,
a setkáváme se s nimi ještě v pozdním 15. století. Přestože
přesnější datování náhodně nalezených kusů není možné,
jisté je, že největší obliby doznaly v průběhu 13.–14. věku
(např. Zimmermann 2000, 76, tab. 25). Nálezy z Veselí
tomu dobře odpovídají, neboť hroty daného typu byly získány z s. j. 350 (obr. 9:j), 360 (obr. 9:e), 1190 (obr. 9:f),
1272 (obr. 9:g), 2171 (obr. 9:h), 2203 (obr. 9:a), 2244
(obr. 9:k), 2324 (obr. 9:i), 3141 (obr. 9:l), 3183 (obr. 9:m),
3256 (obr. 9:d), 3318 (obr. 9:c), 3354 (obr. 9:b), které jsou
vesměs datovány do průběhu 2. poloviny 13. století. Představu o nárocích na kvalitu špic těchto hrotů přibližují výsledky metalografického průzkumu hrotu z s. j. 3256. 6) Vrchol
6)
Metalografický popis: Ve vrcholu hrotu je heterogenní struk‑
tura s proměnlivým podílem feritu. V blízkosti samotného vr‑
cholu je feriticko‑bainitická struktura, dále od vrcholu jsou
zrna bainitu nahrazena perlitem. Velikost zrn se pohybuje mezi
ASTM 6 až 8. Tvrdost neměřena.
7)
229
Metalografický popis: Vrchol hrotu má v povrchovém nábru‑
su heterogenní strukturu kolísající mezi feritem a perlitem. Ve‑
likost zrn se pohybuje mezi ASTM 5 až 8. Tvrdost neměřena.
Hmotná kultura
a
b
c
d
e
Obr. 10: Hrot šípu z s. j. 3256. A – hrot s bočně nabroušeným a naleptaným vrcholem; b, c – směs feritických a bainitických zrn v blízkosti vrcholu
hrotu; d – detail perliticko-feritické struktury dále od vrcholu hrotu; e – ferit se stopami perlitu (bainitu) v blízkosti vrcholu hrotu. Leptáno nitalem.
230
Kovové artefakty
a
b
c
Obr. 11: Hrot šípu z s. j. 3331. A – hrot s bočně nabroušeným a naleptaným vrcholem; b – feritický pás obklopený jemnozrnnou feriticko-perlitickou
strukturou; c – část perlitické oblasti. Leptáno nitalem.
hypoteticky přiřadit i fragmenty hrotů z s. j. 1263 (obr. 9:p)
a 2142 (obr. 9:q), které jsou datovány do průběhu 2. poloviny 13. až 1. poloviny 14. století. Jejich bližší klasifikace je
však ztížena až znemožněna stavem jejich dochování.
Zvláštní místo mezi hroty, které byly upevňovány na dřevěná
střeliště pomocí trnů, nepochybně zaujímá plochá, přibližně
rombická šipka dochovaná v délce 63 mm a hmotnosti 7 g
z s. j. 2318, kterou lze datovat do průběhu 2. poloviny 13. století (obr. 9:r). Svým charakterem se zcela blíží hrotům šípů
známým ze středohradištního období, kde jsou spojovány
především se staromaďarským etnikem; v případě náhodného
nálezu by tak bylo velmi snadné ji s takovým hrotem zaměnit.
Ve výzbroji uherských vojsk se však tyto ploché hroty udržely
nepochybně ještě v průběhu 13.–14. století a někdy jsou považovány i za případný doklad uherských vpádů (např. Koch
1984, 107–108; Felgenhauer-Schmiedt 1993, 211). V případě
Veselí nad Moravou, které leží jen kousek od někdejších uher-
ských hranic, by takové vpády nebyly nikterak překvapující.
Podobné ploché střely se velmi často nacházejí ve společnosti
drobných hrotů typu D 2‑5, jak je tomu ostatně i ve Veselí.
Obdobná situace byla zjištěna např. na Svratouchu – Zkamenělém zámku, který je datován do průběhu 13. století (např.
Adámek 1909, 16, tab. XX; Durdík 1983, 18–19). Tamní hrot,
stejně jako nelokalizovaná střela ze sbírek úsovského muzea
(Žákovský 2011a, 133, obr. 22:x), má sice oproti veselskému
exempláři místo trnu štíhlou tulej, přesto jde o hroty vzájemně srovnatelné. Podobné soubory z průběhu 12. až 13. století, ve kterých jsou zastoupeny i ploché listovité střely, máme
registrovány např. i z Banské Štiavnice (např. Labuda 2000,
13–16, obr. 5), Pustého hradu u Zvolena (Hanuliak 1999,
356–358, obr. 4), Šariše (Slivka 1980, 235), Kysaku (Uličný
2001, 151–152, obr. 1), Obišoviec (Polla 1964, 483), zaniklé
vesnice Bohatá (Habovštiak 1961, 473, obr. 27:18) a k těmto
souborům lze přiřadit i kolekci střel pocházející z jeskyně
231
Hmotná kultura
Koňské jámy v Moravském krase (Skutil 1962, 34, tab. 15)
či dolnorakouském Ertlu (Schmitsberger 1999, 630, tab. 2).
Poměrně hojné rozšíření těchto plochých listovitých hrotů
na území Slovenska by mohlo cosi naznačovat o jejich původu či přinejmenším o místě jejich největšího výskytu v průběhu 12.–14. století. Jejich tradiční spojování s vlivy uherského
vojenství se tak jeví v o něco zřetelnějších obrysech, neboť
z území Moravy a Čech máme prozatím podchyceny jen jejich
jednotlivé exempláře, které mohou být navíc mnohdy chybně
datovány do staršího období (např. Vích–Žákovský 2012, 114,
obr. 5; Vích 2013, 716, obr. 7). V datování náhodných nálezů
plochých rombických šipek tak musíme být v budoucnu přeci
jen o něco opatrnější.
V s. j. 2355 byl mj. nalezen drobný hrot s tulejkou o celkové
délce 59 mm a hmotnosti pouhých 5 g. Samotné tělo hrotu
bylo ploché a zhruba 30 mm dlouhé (obr. 9:s). Svým tvarem upomíná na hroty typu A, které se objevují ve Francii,
Švýcarsku a Itálii v průběhu 13. až 15. století (např. Serdon
2005, 116). Obdobné hroty klasifikuje B. Zimmermann
jako typ T 5‑4, pro který je charakteristická délka v mezích
5 až 11 mm a hmotnost od 4 do 30 g (Zimmermann 2000,
61–62). Pro svou velmi nízkou hmotnost a předpokládanou
malou průraznost jsou takovéto hroty obecně považovány
za střelivo k lukům, přičemž někdy je uvažováno i o možnosti, že se jedná o speciální lovecké střelivo. Ve střední Evropě
byly hroty obdobných tvarů využívány od středohradištního
období až do 15. století (např. Vích–Žákovský 2012, 115).
Svědčí pro to i exemplář z Veselí nad Moravou, který byl nalezen v situaci datované do průběhu 14.–15. století.
Je příznačné, že z výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou
pocházejí pouze dva masivní hroty střel rombického průřezu,
které jsou obecně považovány za střelivo ke kuším. Přestože
s. j. 2150 a 3382, ze kterých hroty pocházejí, jsou datovány
shodně do přelomu 13. a 14. století, mohly by dosvědčovat
obecně přijímanou tezi, že drobné hroty s prostými trny byly
v masovém měřítku využívány dříve, než typické masivní
hroty rombického průřezu s tulejkou. Oba hroty, které se
dochovaly ve velmi špatném stavu, mají svoji největší šířku
posunutou až do poslední třetiny celkové délky a oba tak lze
celkem jednoznačně přiřadit ke střelám typu I podle V. Serdonové, která jejich výskyt klade do průběhu 13. až 15. století (Serdon 2005, 105–106). Lze je přiřadit též k typu T 2‑5
podle B. Zimmermanna, který pro ně stanovil typickou délku
mezi 61 a 87 mm, a jejichž hmotnost zpravidla kolísá mezi
14 a 29 g (Zimmermann 2000, 51–53). Udanému rozmezí
délky oba veselské hroty odpovídají. Celková délka hrotu
z s. j. 3382 dosahuje 81 mm (obr. 9:u) a hrotu z s. j. 2150 rovných 70 mm (obr. 9:t). Jejich hmotnost byla stanovena před
konzervací, je proto nutné brát ji pouze orientačně. První
hrot totiž vážil až 61 g, kdežto druhý, lépe zachovaný, 37 g.
Oba tedy patří k poměrně běžným typům střeliva ke kuším,
se kterým se ve velkém počtu setkáváme i v archeologickém
materiálu pocházejícím ze střední Evropy.
Výstroj koně a jezdce
Ostruhy
Fungování feudálního sídla nebylo myslitelné bez využívání
koňské síly, a to jak k přepravě osob, tak různých komodit.
S tímto faktem zcela koresponduje skutečnost, že na každém
feudálním sídle byla těmto ušlechtilým zvířatům věnována
značná pozornost a péče. Ta se odráží nejen v existenci budov
určených k jejich chovu, ale i ve vlastním archeologickém materiálu, kdy předměty spojené s výstrojí koně a jezdce tvoří
vždy nezanedbatelnou část původního hradního inventáře.
Je příznačné, že řada veselských artefaktů spojená s ustájením koní byla nalezena přímo v objektu, který je právem
interpretován jako koňská stáj. Mimo dvě hřebla zde bylo
nalezeno i ztracené udidlo či řada podkov.
Prim mezi těmito předměty hrají především ostruhy. Při výzkumu ve Veselí bylo získáno celkem 9, respektive 11 kusů
nebo zlomků představující typické exempláře vrcholně středověkých ostruh s kolečkem. V drtivé většině se jedná o ostruhy s výrazně prohnutými rameny oválného či půloválného průřezu, jejichž spojnice je formována do více či méně
výrazného gotického oblouku. Ze spojnice ramen vyrůstá
krátký, mírně dolů zahnutý krček, v jehož rozštěpení byla
uchycena osička s ozubeným kolečkem, ve většině případů
šesticípým. V podstatě jediné, co jednotlivé ostruhy vzájemně odlišuje, jsou jejich rozměry a především pak styl ukončení jednotlivých ramen. Ostruhy z s. j. 2349 (obr. 12:b)
a 2380 (obr. 12:a) mají konce ramen ukončeny jedním velkým kruhovým očkem, do kterého byly zavěšovány garnitury upínacích řemínků. V hůře dochované ostruze je jedno
takové nákončí zachováno. Uvedenými parametry se tak
oba veselské nálezy hlásí k nejrozšířenějším typům ostruh,
které byly v masovém měřítku vyráběny po celé Evropě. Lze
je celkem spolehlivě přiřadit k typu III podle Z. Hilczerówny
(např. Hilczerówna 1956, 62–69), variantě A podle S. Kołodziejského (Kołodziejski 1985, 165) či typu C podle A. Ruttkaye (Ruttkay 1976, 350–352). Poměrně značné množství
ostruh tohoto typu z celé střední Evropy je shodně datováno
do průběhu 13. až 14. století (např. Slivka 1980, 245–246;
Warzonowska 1990, 189–191; Drobný 1995, 50–61; Koóšová
2004, 530–536). Také exempláře z Veselí tomuto datování
odpovídají, neboť oba byly nalezeny v archeologické situaci
datované do průběhu 2. poloviny 13. století.
232
Kovové artefakty
a
b
c
d
f
e
g
h
i
Obr. 12: Ostruhy. A – s. j. 2380; b – s. j. 2349; c – s. j. 2228; d – s. j. 3331; e – s. j. 3179; f – s. j. 2310; g – s. j. 3331; h – s. j. 2204; i – s. j. 111.
233
Hmotná kultura
K danému typu ostruh lze s jistou dávkou pravděpodobnosti
přiřadit i dvě torza ostruh z s. j. 2228 a 3331, které lze opět
datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. První z těchto
ostruh má však odlomené rameno, takže není jistoty, zda
se opravdu jedná o daný typ. Rozměrově těmto ostruhám
ale zcela odpovídá (obr. 12:c). Z ostruhy, jež byla nalezena
v s. j. 3331, se dochovalo pouze torzo jednoho ramene zakončeného jedním větším očkem, proto ji blíže klasifikovat
nelze (obr. 12:d).
Druhou skupinu ostruh představují exempláře, které mají
s předešlými kusy mnoho společného. Mají zcela analogický
průřez ramen, délku krčku i tvar kolečka. I rozměrově jsou
předešlým ostruhám velmi blízké. V podstatě jediné, čím se
od výše zmíněných ostruh odlišují, je ukončení vnějšího ramene. To totiž není tvořeno velkým očkem, nýbrž horizontálním, vertikálně průvlečným obdélným okem. Tento detail
však na chronologii ostruh nemá patrně žádný vliv, neboť
se vyskytuje společně s prostými kruhovými očky ve stejném
časovém horizontu. O tom ostatně svědčí i nálezy z Veselí,
které lze taktéž datovat do průběhu 2. poloviny 13. století.
Téměř kompletně dochovaná ostruha z s. j. 3179 je vybavena šesticípým kolečkem a spojnice ramen je zvýrazněna
mírným vytažením vzhůru, což mělo zajišťovat komfortnější
dosednutí ostruhy k obuvi (obr. 12:e). Šesticípým kolečkem
je opatřena také ostruha z s. j. 2310; jedno z jejích ramen
bylo zakončeno kruhovým očkem, v němž zůstala dochována kruhová přezka s lichoběžníkovitou záhlavní ploténkou
i drobné nákončí závěsného řemínku (obr. 12:f). I tyto dva
drobné funkční elementy se velice často objevují na struhách
z průběhu 13.–14. století. V s. j. 3331 bylo nalezeno torzo
analogické ostruhy bez jednoho ramene (obr. 12:g). Toto
rameno však může být oním, které bylo ukončeno kruhovým
očkem a jež zde bylo nalezeno solitérně, jak je zmíněno výše
(obr. 12:d).
V s. j. 2204 bylo nalezeno torzo ostruhy, které se však dochovalo v takovém stavu, že v podstatě postrádá železného jádra
a brání se tak bližší klasifikaci (obr. 12:h). Říci lze jen to, že
původně byla vybavena rameny oválného průřezu, která svírala poměrně široký parabolický oblouk. Oproti předešlým
ostruhám se odlišovala rovněž délkou svého krčku, který byl
v tomto případě středně dlouhý a který v rozštěpu nesl osmicípé kolečko. Svým charakterem se tak hlásí k mladším
typům ostruh, což koresponduje s datováním její nálezové
situace do průběhu 14. až 15. století. Do průběhu 14. století
je datována rovněž drobná přezka s obdélným rámečkem,
krátkou záhlavní destičkou a háčkem, jež byla nalezena
v s. j. 111 (obr. 12:i). Ta byla nepochybně původně součástí
upínacího mechanismu ostruhy, jak nás o tom informuje nepřeberné množství dochovaných ostruh s těmito přezkami
ve funkční poloze.
Pro úplnost ještě dodejme, že další dvě torza ostruh pocházející z raného novověku byla nalezena při výzkumu v s. j. 1259,
která je interpretována jako vápenná jáma. O nich však bude
pojednáno níže.
d
a
c
b
Obr. 13: Udidla. A – s. j. 3277; b – s. j. 1268; c – s. j. 361; d – s. j. 3164.
234
Kovové artefakty
Udidla
vám typu 6d podle R. Krajíce, který jejich výskyt spatřuje zejména v průběhu 1. poloviny 14. a celého 15. století
(Krajíc 2003, 103–107). Do průběhu 2. poloviny 13. až závěru 15. století datuje podkovy obdobných markantů také
J. Kaźmierczyk, který je klasifikuje jako podkovy typu VI/2
(Kaźmierczyk 1978, 97). Obecně se dá říci, že podkovy tohoto typu patří k jednomu z nejrozšířenějších typů podkov
vůbec a setkáváme se s nimi téměř v celé Evropě. Exempláře
získané při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou nám
pak jednoznačně dokazují jejich výskyt již v průběhu 2. poloviny 13. století, neboť jsou tak datovány všechny stratigrafické jednotky, ze kterých pocházejí. Výslovně se jedná
o s. j. 1304 (obr. 14:g), 2178 (obr. 14:d), 2315 (obr. 14:e),
3153 (obr. 14:a), 3277 (obr. 14:f), 3366 (obr. 14:c) a 3347.
Ke stejnému typu musíme přiřadit rovněž větší torzo podkovy z s. j. 3331, v jejímž rameni se dodnes dochovaly hřeby,
tzv. podkováky (obr. 14:b).
Podkova z s. j. 3319 má oproti předešlým exemplářům výrazně užší rameno, které je zakončeno drobným, vodorovně obdélným ozubem, kolmo nasazeným na konec ramene
(obr. 14:h). V Krajícově typologickém systému má veselská
podkova nejblíže k typu 4a, který se podle autora vyskytuje
zejména v průběhu 14. a 15. století. Obdobně datuje svůj typ
IV/1 také Kaźmierczyk (Kaźmierczyk 1978, 73–74), od kterého se však studovaná podkova přeci jen liší malou šířkou svých
ramen. Také tento zlomek lze na základě nálezových okolností
datovat spolehlivě do průběhu 2. poloviny 13. století.
Ostatní zlomky podkov, které pocházejí z s. j. 238, 2296,
3338 a 3375, se v důsledku špatného stavu dochování brání
bližší klasifikaci, stejně jako nálezy drobných hřebíčků s hřibovitou hlavicí a charakteristicky zahnutým hrotem, které
lze s jistotou interpretovat jako podkováky. Ty pocházejí
z s. j. 1272, 1296, 2276 a 2171.
S ovládáním koně úzce a neodmyslitelně souvisejí také udidla. Při výzkumu ve Veselí nad Moravou byl získán jeden
kompletní exemplář a tři jejich torza. Udidlo z s. j. 3277 sestává ze dvou téměř identických udítek, které byly původně spojeny koncovými oky. Také druhé konce těchto udítek
byly vytvarovány v oka, která přichycovala závěsné kruhy
pro řemení uzdy (obr. 13:a). Velice podobné udidlo, ze kterého se dochovala pouze polovina, bylo nalezeno v s. j. 1268
(obr. 13:b). Z s. j. 361 pochází solitérní udítko oválného až
kruhové průřezu (obr. 13:c) a z s. j. 3164 nález závěsného
kruhu s krátkými postranicemi, které původně působily zvenku na zvířecí čelist a patrně tak umožnovaly snazší vedení
koně (obr. 13:d).
Všechny veselské nálezy tak představují dvojdílná stihlová
udidla toho nejrozšířenějšího typu, který prozatím známe.
Lze je klasifikovat jako typ I podle A. Nadolského (Nadolski
1954, 87), II podle A. Ruttkaye (Ruttkay 1976, 357–358),
IV podle A. N. Kirpičnikova (Kirpičnikov 1973, 11–18; 1986,
108, tab. XVI) a R. Krajíc pro ně vytvořil svůj typ 3 (Krajíc
2003, 112). S udidly těchto typů se setkáváme v archeologickém materiálu v masovém měřítku již od středohradištního
období, a ve výbavě koně a jezdce se udržely v téměř nezměněné podobě dodnes. V důsledku toho lze náhodně nalezená
udidla bez bližších stratigrafických údajů jen těžko datovat
přesněji (např. Nadolski 1954, 87; Ruttkay 1976, 357–358;
Měchurová 1980, 189–190; Kirpičnikov 1973, 13–19; 1986,
108). Udidla z Veselí můžeme na základě nálezových situací
datovat shodně do průběhu 2. poloviny 13. století.
Podkovy
Nejrozšířenějším typem artefaktů ve skupině předmětů spojených s výstrojí koně a jezdce jsou, ostatně jako na celé řadě
dalších středověkých lokalit, podkovy. Celkem bylo ve Veselí nad Moravou nalezeno 17 jejich zlomků, ale jen 8 z nich
lze klasifikovat blíže. Ty můžeme přiřadit k tzv. ozubkám, tj.
podkovám s různě tvarovanými ozuby, které bránily nadměrnému opotřebení podkov i uklouznutí zvířete a v neposlední
řadě sloužily i k eventuální regulaci jeho vadné chůze (např.
Šaurová 1979, 295–296). Všechny nalezené podkovy byly,
pokud můžeme soudit, vybaveny třemi obdélnými otvory
na každém rameni. Otvory byly ve všech případech umístěny
v mělkém a nevýrazně ohraničeném žlábku. Žádná z podkov
nebyla zřejmě vybavena hmatcem, o čemž svědčí i nadměrné
opotřebení přední části některých z nich.
Nejpočetnější skupinu klasifikovatelných podkov představují exempláře s obdélným a výrazně zúženým ozubem,
který je šikmo odsazený od zadního okraje ramene podkovy. Tímto detailem se celkem jednoznačně řadí k podko-
Hřebla
S péčí o ustájená zvířata neodmyslitelně souvisejí rovněž
nálezy hřebel, která sloužila k čištění jejich srsti (obr. 16:a).
Nálezy tohoto typu nástroje jsou poměrně běžné z lokalit
ze všech tehdejších sociálních prostředí, včetně opevněných
sídel. Tato situace je zcela logická, neboť kůň, popřípadě i hovězí dobytek, byl chován jak na vesnicích, tak ve městech
a fortifikovaných lokalitách (např. Burian 1985; Měchurová 1985, 74–75; Belcredi 1989, 457–458; Clark ed. 1995,
157–168; Unger 1999, 127; Krajíc 2003, 126–127; Žákovský
2006, 75–78).
Je příznačné, že dvě hřebla byla na veselském předhradí nalezena v prostorách interpretovaných jako koňské stáje, respektive v s. j. 1348 (obr. 15:a) a 2152 (obr. 15:b). Třetí, torzovitě dochované hřeblo bylo získáno z s. j. 3318 (obr. 15:c).
235
Hmotná kultura
b
a
c
f
e
d
g
h
Obr. 14: Vybrané podkovy. A – s. j. 3153; b – s. j. 3331; c – s. j. 3366; d – s. j. 2178; e – s. j. 2315; f – s. j. 3277; g – s. j. 1304; h – s. j. 3319.
a
b
Obr. 15: Hřebla. A – s. j. 1348; b – s. j. 2152; c – s. j. 3318.
236
c
Kovové artefakty
a
b
Obr. 16: Hřebla. A – hřeblo z s. j. 1348 „in situ“; b – péče o koňskou srst pomocí hřebel z anglického rukopisu, kolem 1510–1520 (podle Clark 1995,
obr. 114).
Všechny tři lze přiřadit ke dvoudílným hřeblům. Ta se skládají z vlastní pracovní části a garnitury rukojeti, která sestává z vidlice o trojici rovnoběžných ramen. Konce ramen
byly na jedné straně uchyceny k pracovní části a na druhé
se sbíhaly do krátkého trnu, na který byla původně naražena dřevěná rukojeť. Části dřevěné rukojeti se na jednom
hřeblu z Veselí dochovaly (obr. 16:b). Jedná se o nejčastější
typ vrcholně středověkých hřebel, se kterým se setkáváme
na území celé Evropy v průběhu 13.–16. století v poměrně
hojném počtu. Všechna tři hřebla z Veselí můžeme spolehlivě
datovat do průběhu 2. poloviny 13. století.
i jednodílná přezka s lichoběžníkovitým rámečkem a masivní jehlou (obr. 17:b) z s. j. 2132 a jednodílná oválná přezka
s úzkou jehlou z s. j. 2369 (obr. 17:c). Blíže nelze interpretovat ani původní funkci drobné přezky s oválným rámečkem z s. j. 3309 (obr. 17:d), ani zlomek profilovaného rámečku z s. j. 2146. Bezpochyby oděvní přezkou je exemplář
z s. j. 3331. Jednodílná oválná přezka je vybavena obdélnou,
nezdobenou záhlavní destičkou, vyrobenou ze žlutého kovu,
stejně jako vlastní rámeček přezky. V záhlavní destičce je patrný výřez pro uchycení dnes nedochované jehly (obr. 17:e).
S obdobnými pásovými garniturami se setkáváme především
v hrobových výbavách z průběhu 13. až 15. století, přičemž
těžiště jejich výskytu zřejmě leží v rozmezí 13.–14. století
(např. Ruttkay 1989, 362–369). Situace, ze kterých všechny
výše uvedené přezky pocházejí, jsou datovány do průběhu
2. poloviny 13. století.
Zvláštní pozornost si bezpochyby zaslouží torzo plátěného
opasku, jež byl původně zdoben řadou bronzových aplik
a spínán profilovanou přezkou se záhlavní destičkou, která
je rovněž zdobena obdobným prvkem jako vlastní opasek
(obr. 17:f). Jak typ přezky, tak i vlastní pásové ozdoby jednoznačně ukazují na svůj původ ve 13. století a nalezneme
k nim po celé Evropě řadu analogií (např. Fingerlin 1971,
58–83; Ruttkay 1989; Heindel 1990, 22–23, tab. 7–8; Egan–
Pitchard 2002, 72–74, 213–215; Wachowski 1994; 2001;
Krabath 2001, 136, 163; Ottaway–Rogers 2002, 2887–2889;
Macháňová 2007, 271–272). Tomuto opasku by měla být
v dohledné době věnována speciální studie, a proto zde nemá
smysl jej blíže analyzovat.
Osobní výbava
Přezky a opasek
Při výzkumu byla získána také řada přezek, které mohou
přináležet k opaskům či jiným součástem oděvu a oděvních
doplňků. S ohledem na rozměry, resp. masivnost, nelze vyloučit ani možnost, že některé z nich sloužily spíše ke spínání
různých druhů koňského postroje (např. Měchurová 1980,
191; 1983, 65, tab. I, VI). To platí především o rozměrné
jednodílné přezce s lichoběžníkovitým rámečkem s jedním
vsazeným ramenem a masivní jehlou, která byla získána
z s. j. 1221 (obr. 17:a). Přezky obdobných tvarů bývají datovány do poměrně dlouhého časového úseku od 13. do 15. století, a přestože se v archeologických souborech vyskytují
poměrně zřídka, setkáváme se s nimi na území téměř celé
Evropy (např. Egan–Pritchard 2002, 95, obr. 60, kat. č. 428;
Krajíc 2003, 193, tab. 146; Krauskopf 2005, 224–225, 227,
tab. 42:11, 43). Součástí koňského postroje by mohla být
237
Hmotná kultura
a
b
c
d
e
f
Obr. 17: Osobní výbava – přezky. A – s. j. 1221; b – s. j. 2132; c – s. j. 2369; d – s. j. 3309; e–f – s. j. 3331.
Nože
z těchto nožů mají hřbetní stranu u hrotu výrazně skosenou,
jako např. nůž z s. j. 135 (obr. 18:j).
Tři vybrané nože byly podrobeny metalografické analýze.
Ta v případě nože z s. j. 3307 odhalila, že čepel má ocelový kalený (a popuštěný) břit navařený na hřbet ze železa
s poněkud zvýšeným obsahem fosforu (viz obr. 19) 8). Jde
tedy o kvalitní nůž standardní a v Evropě nejběžnější konstrukce. Čepel nože z s. j. 2219 má břit i hřbet z kvalitní
oceli (téměř eutektoidního složení) a středovou část ze že-
Nejuniverzálnějším a nejrozšířenějším nástrojem středověkého člověka byl bezpochyby nůž. Tento fakt se odráží i v nálezovém souboru z Veselí, kde bylo získáno celkem 21 nožů
nebo jejich fragmentů, datovaných převážně do průběhu
2. poloviny 13. století. Ve většině případů jde o torza nožů
s poměrně štíhlými čepelemi a prostými trnovými řapy.
Takové zlomky byly nalezeny v s. j. 256, 1174 (2 ks), 2276
(obr. 18:c) a 3179 (obr. 18:b). U některých exemplářů lze
určit, že byly původně opatřeny poměrně výrazným hrotem
vytaženým do osy hřbetní hrany čepele (s. j. 2219, 2276 –
2 ks, 2348, 3308; obr. 18:d, e).
Objevují se i nože s krátkou, ale poměrně širokou čepelí,
jejíž šířka se plynule parabolicky zužuje do výrazného hrotu
situovaného v ose předmětu. Tyto nože se takřka ve všech
případech zachovaly v poměrně dobrém stavu; viz nálezy
z s. j.2219, 3178 (obr. 18:g) a 3179 (obr. 18:f). Některé
8)
238
Metalografický popis: V místě 1, oblasti I (břitu čepele) je
struktura popuštěného martenzitu o tvrdosti 408 ±17 HV0,2.
V oblasti II (břit v blízkosti napojení hřbetu) je jemnozrnná
(ASTM 8) směs feritu, popuštěného martenzitu a patrně i jem‑
ného perlitu. V oblasti III (hřbetní prut) je feritická struktura
s nezřetelnými hranicemi zrn, místy se stopami perlitu. V mís‑
tě 2 (hřbetní prut) je feritická struktura s nezřetelnými hrani‑
cemi zrn, tvrdost dosahuje 187 ±11 HV0,2.
Kovové artefakty
a
b
c
d
e
f
g
h
i
j
k
l
Obr. 18: Osobní výbava – nože. A – s. j. 3285; b – s. j. 3179; c – s. j. 2276; d – s. j. 2276; e – s. j. 3308; f – s. j. 3179; g – s. j. 3178; h – s. j. 3178; i – s. j. 2348;
j – s. j. 135; k – s. j. 2369; l – s. j. 3383: lžička.
leza (viz obr. 21) 9). Čepel byla prokazatelně kalena a popuštěna, nelze však dokázat, že šlo o vzhledově působivou
variantu se středovým prutem z vysokofosforového železa
(srov. např. Pleiner 1982). Přesto tento nůž náleží k výrobkům vysoké kvality. Nože obdobných konstrukcí jsou
dokumentovány již od 10. století, přičemž časté jsou ony
varianty s úzkým středovým páskem ze železa obsahujícího
alespoň 0,4 % fosforu. Konečně nůž z s. j. 3178 má čepel
tvořenou středovou vložkou svářkového damasku, ocelovým kaleným břitem a železným hřbetem. 10) Užitá ocel má
nerovnoměrný a spíše jen střední obsah uhlíku, průměrná
tvrdost břitu je dobrá (viz obr. 22). Damasková vložka leží
9)
v drážce a povrchovou analýzou nebyla plně zachycena. Jde
o základní variantu damaskovaného nože s břitem dobré
(nikoli výborné) kvality. S damaskovanými noži se obecně
setkáváme od 10. do 14. století, byť jejich výroba patrně
již na přelomu 14. století ustává (viz např. Hošek–Zavjalov
2014). Jejich pravidelnější výskyt je dokumentován z území
České republiky, Anglie a Polska, je ale obtížné posoudit,
zda to více souvisí s jejich časoprostorovým rozšířením nebo
se stavem archeometalurgického výzkumu v jednotlivých
zemích (např. Hošek–Zavjalov 2014; Hošek–Meduna 2011;
Pleiner 1982; Cowgill – de Neergaard – Griffiths 1987, 15,
16, 78–80; Piaskowski 1964; Mazur–Nosek 1972). Z území
Metalografický popis: V místě 1 (břitu čepele) je struktura
popuštěného martenzitu o tvrdosti 430 ±19 HV0,2. V místě 2
(středovém prutu) je struktura feritu se stopami nízkouhlíko‑
vého perlitu, tvrdost dosahuje 178 ±17 HV0,2. V místě 3 (hřbe‑
tu čepele) je popuštěný martenzit. V trnu nože bylo odkryto
místo 4 v němž lze vymezit tři oblasti. V oblastech I (materiál
břitu) a III (mat. hřbetu) je jemnozrnná (ASTM 8) perlitic‑
ko‑feritická struktura s obsahem uhlíku až 0,7 %, tvrdost do‑
sahuje 259 ±8 HV0,2 (měřeno v oblasti I). V oblasti II (mat.
středového prutu) je ferit se stopami perlitu, tvrdost dosahuje
142 ±7 HV0,2. Na čepeli nože byla provedena také série RFA
měření s cílem stanovit obsah fosforu středového železného
prutu, avšak bez úspěchu. Výsledky měření byly zpravidla
ovlivňovány přítomností koroze bohaté na fosfor, v místech
s odkrytým kovovým jádrem se trvale zvýšený obsah fosforu
(alespoň 0,4 % P) neprokázal.
10)
239
Metalografický popis: V místě 1 (břitu čepele) je struktu‑
ra popuštěného, spíše nízkouhlíkového martenzitu o tvrdosti
299 ±50 HV0,2. V některých zónách strukturou prostupují
zrna feritu, výjimečně ferit zcela převládá. V místě 2 (hřbetním
prutu) je struktura feritická, o velikosti zrn ASTM 5, lokálně se
stopami reliéfního naleptání, tvrdost dosahuje 138 ±10 HV0,2.
V místě 3 (trn nože) je dole oblast I odpovídající materiálu
břitu; jde o směs popouštěného martenzitu, troostitu a feritu,
jehož podíl je místy poměrně vysoký. V horní části je oblast II
odpovídající materiálu části damaskové vložky; struktura je
feritická, velikosti zrn ASTM 4, místy jsou ale hranice zrn zcela
nezřetelné. Tvrdost dosahuje 189 ±15 HV0,2.
Hmotná kultura
a
c
d
b
Obr. 19: Nůž z s. j. 3307. A, b – částečně nabroušený a naleptaný bok čepele s vyznačením popisovaných míst a rekonstrukcí pravděpodobného vzhledu;
c – popuštěný martenzit v místě 1, oblasti I (břitu); d – svar mezi břitem a hřbetem nože (situace v místě 1). Leptáno nitalem.
240
Kovové artefakty
a
b
c
Obr. 20: Nůž z s. j. 2219. A, b – částečně nabroušený a naleptaný bok čepele s vyznačením popisovaných míst a rekonstrukcí pravděpodobného
vzhledu; c – makrofotografie místa č. 4. Leptáno nitalem.
241
Hmotná kultura
a
b
c
d
e
f
Obr. 21: Nůž z s. j. 2219. A – struktura popuštěného martenzitu v místě 1 (břitu); b – struktura feritu se stopami nízkouhlíkového perlitu v místě 2
(středový prut); c – struktura popuštěného martenzitu v místě 3 (hřbetu); d – perliticko-feritická struktura v místě 4, oblasti I (ocel břitu); e – ferit se
stopami perlitu v místě 4, oblasti II; f – perliticko-feritická struktura v místě 4, oblasti III (ocel hřbetu). Leptáno nitalem.
242
Kovové artefakty
a
b
c
d
e
Obr. 22: Nůž z s. j. 3178. A, b – částečně nabroušený a naleptaný bok čepele s vyznačením popisovaných míst a rekonstrukcí pravděpodobného vzhledu; c – popuštěný martenzit v místě 1 (břitu); d – feritická struktura v místě 2 (hřbetu); e – směs zrn feritu a martenzitu a jemného perlitu v místě 3,
oblasti I (materiál břitu nože). Leptáno nitalem.
243
Hmotná kultura
b
d
c
a
Obr. 23: Řemeslnické a zemědělské nástroje. A – nebozez (s. j. 2323); b – šídlo (s. j. 2152); c – zlomek pérových nůžek (s. j. 3380); d – zlomek sekery
(s. j. 1203).
čit (např. Belcredi 1989, 461; Egan 1998, 244–252; Krajíc
2003, 203–204).
České republiky známe analogické damaskované nože
13. století z Hradišťka-Sekanky, Malína, Olomouce – Horního náměstí (Pleiner 1982; Hošek et al. 2009; Baarová a kol.
2006, 233) a tvarově shodné jsou i damaskované exempláře
z Uherského Hradiště – Otakarovy ulice a z hrádku Orlík
u Sudislavi.
V s. j. 2369 byl nalezen drobný nožík s konkávní čepelí, který
lze interpretovat jako zlomek břitvy (obr. 18:k) Za pozornost
stojí i drobný nožík z s. j. 3285, opatřený štíhlou čepelí a kompletně dochovanou zdobnou kostěnou rukojetí (obr. 18:a;
viz kapitola 6.8). Zbytek materiálu tvoří zlomky čepelí, které
nelze blíže klasifikovat (s. j. 143, 236, 1174, 2181, 2257,
3207, 3382). Jediným svého druhu zůstává nález z s. j. 133,
představující fragment blíže neurčeného příčně nýtovaného
řapu se zbytky tří dutých trubičkovitých nýtů.
Takřka všechny exempláře patří k těm vůbec nejrozšířenějším tvarovým typům středověkých nožů, pro které nalezneme téměř nepřeberné množství analogií v celé Evropě (např.
Cowgill – De Neergaard – Griffiths 1987, 78–105; Ottaway–
Rogers 2002, 2751–2791; Krajíc 2003, 204–206).
Řemeslnické a zemědělské nástroje
Předmětů této kategorie není v nálezovém souboru z veselského předhradí mnoho, což by mohlo svědčit o postupném
a záměrném opuštění prostoru, kdy obyvatelé s sebou odnesli
všechen upotřebitelný inventář a na místě zanechali jen drobné předměty a zlomky, které unikly jejich pozornosti.
V s. j. 2323, která je datována do průběhu 2. poloviny 13. století, byl nalezen zlomek železné tyčinky zhruba kruhového
průřezu, která je na jednom svém konci ukončena torzem
vrtného lopatkovitého hrotu a na druhém prostým zahrocením, kterým byla původně zaražena do dřevěné rukojeti
(obr. 23:a). Nebozezy patřily, a dodnes patří, k základním
dřevoobráběcím nástrojům. Jejich morfologie se během času
měnila jen nepatrně, proto náleží mezi předměty s minimální chronologickou citlivostí. Nálezy nebozezů pocházejí
ze všech tehdejších sociálních prostředí a registrujeme jich
celou řadu i z fortifikovaných lokalit (např. Slivka 1981, 214;
Belcredi 1989, 450–451; Krajíc 2003, 155–156; Žákovský
2011c, 498).
Poněkud problematická je interpretace štíhlé železné tyčinky přibližně kruhového průřezu, která je na jednom
svém konci výrazně zahrocena (obr. 23:b). Svým tvarem,
především pak výrazným hrotem, upomíná na šídla, jimiž
se kožené dílce děrovaly pro sešívání a kompletaci výrobku. Ani tyto drobné nástroje nejsou chronologicky citlivé,
neboť se s nimi v nezměněné podobě setkáváme od doby
Lžička
V s. j. 3383, která je rovněž obecně datována do průběhu 2. poloviny 13. století, byl nalezen fragment kovové lžičky, sestávající z ploché rukojeti a mírně vypouklého těla (obr. 18:l).
Se lžičkami tohoto velmi uniformního tvaru se setkáváme
na středověkých lokalitách od 13. do 15. století v takřka
nezměněné podobě. Sloužily nepochybně pro kuchyňské
účely, ale jejich případně univerzálnější využití nelze vylou-
244
Kovové artefakty
a
b
c
d
Obr. 24: Sekera z s. j. 1203. A – sekerka s vyznačením místa odběru vzorku; b – makrofotografie a schématické nákresy vzorků čepele (zleva: foto
po naleptání nitalem, foto po naleptání Oberhofferem, rozložení popisovaných oblastí, nákres po naleptání nitalem s vyznačením svaru); c – struktura
popuštěného martenzitu v oblasti I (břitu); d – feritická struktura se stopami perlitu v oblasti III (listu). Leptáno nitalem (c, d).
245
Hmotná kultura
laténské až do současnosti (např. Hrubý 1941, 58–63; Belcredi 1989, 454; Ottaway–Rogers 2002, 2728–2730; Krajíc
2003, 152–153). Často je nacházíme i při výzkumech opevněných sídel, kde mohly sloužit k opravě či přímé výrobě
koňských postrojů, obuvi i jiných kožených součástí tehdejšího inventáře (např. Huml 1967, 29, tab. IX:5; Drda
1978, 401). Ve Veselí byl tento předmět nalezen v s. j. 2152,
který lze celkem spolehlivě datovat do průběhu 2. poloviny
13. století.
Dalším nástrojem z plochy veselského předhradí je torzo
jednodílných pérových nůžek, respektive jejich prstenec
se zlomky plochých ramen (obr. 23:c). Artefakt byl nalezen v s. j. 3380 a lze jej tudíž spolehlivě datovat do průběhu
2. poloviny 13. století. Pérové nůžky se jakožto univerzální
nástroj počaly v masovějším měřítku objevovat již v mladší
době železné. V období raného středověku pak doznaly takové podoby, že jejich náhodné nálezy není v mnoha případech
možné rozeznat od středověkých a novověkých exemplářů
(např. Beranová 1967, 571–579; Slivka 1981, 227; Belcredi
1989, 448; Krajíc 2003, 145).
V s. j. 1203, která je datována do průběhu 2. poloviny 13. století, bylo nalezeno torzo drobné sekery s vějířovitě se rozšiřujícím tělem a výrazně obloukovitým ostřím. Sekera o celkové
délce 106 mm a délce ostří 45 mm má odlomenu jednu polovinu násadního oka, které plynule přechází v oboustranně se
rozšiřující tělo sekery (obr. 23:d). Metalografický průzkum
ukázal, 11) že sekerka byla vykována z mírně heterogenního
železa s alespoň lokálně zvýšeným obsahem fosforu. Břit byl
ocelový, navařený na tělo polotovaru zpříma (obr. 24). Sekerka byla kalena a popuštěna a původně představovala kvalitní
nástroj. Jiná miniaturní sekerka pochází z Hradišťka-Sekanky
a zkoumána byla R. Pleinerem (1982, 227). Ten ale v břitu
nezachytil ani stopy oceli, tzn. původní břit byl opatřen jen
dosti malým množstvím oceli, která odkorodovala, nebo byla
sekerka jen ze železa (Pleiner v takovém případě uvažuje, že
daný předmět mohl mít i jinou než praktickou funkci).
Svým tvarem má sekera asi nejblíže k sekerám typu IVc A. Nadolského, podle nějž se tento tvar objevuje především v průběhu 10. až 14. století (Nadolski 1954, 44; Głosek 1996, 34).
Také z území České republiky pocházejí obdobné sekery, jež
11)
jsou datovány obecně do průběhu 13. století. Za zmínku stojí
především torzo zdobené sekery z Hradišťka u Davle (Richter 1963, 213, obr. 65; 1982, 169–171, obr. 117:2) či sekera
z hrádku Bolkova u Libče (Hejna 1962, 466–467, obr. 7:2–3).
Od těchto seker se však přeci jen v některých detailech nález
z Veselí odlišuje. Dřevěné toporo studované sekery bylo nasazováno do prostého oka, kdežto u seker z Hradišťka i Bolkova
je oko protaženo směrem dolů do krátké tuleje. Asi nejblíže
k veselskému exempláři tak má torzo sekery z hradiska Rokytná, které lze obecně datovat do průběhu 11. až 12. století
(např. Novotný 1981, obr. 10:9). Torzo sekery z Veselí nad
Moravou lze díky nálezovým okolnostem spolehlivě datovat
do 2. poloviny 13. století.
Jediné zástupce ze skupiny ryze zemědělských nástrojů získaných při výzkumu ve Veselí nad Moravou představují zlomky srpů. Celkem zde bylo nalezeno šest jejich torz, respektive zlomků jejich čepelí. Pokud se dá soudit, byly na lokalitě
užívány jak srpy s mírně prohnutou čepelí, jež byla od trnu
a
b
d
Metalografický popis: V oblasti I je struktura popuštěného
martenzitu o tvrdosti 524 ±52 HV0,2. Za svarovou linií, dob‑
ře rozpoznatelnou po naleptání Oberhofferovým roztokem, je
přechodová oblast II, která za svarem sestává z popuštěného
martenzitu a směrem do těla předmětu je stále více prostou‑
pená feritickými zrny. V oblasti III je mírně řádkovitá feritic‑
ká struktura, v některých řádcích provázená stopami perlitu
(obsah uhlíku do 0,15 %). Patrné je reliéfní naleptání, tvrdost
dosahuje 193 ±5 HV0,2, velikost zrn je mezi ASTM 6 až 8.
c
Obr. 25: Srpy. A–c – s. j. 1268; d – s. j. 2128.
246
Kovové artefakty
jako typy IIIa–IIIb, pro které je typická velká variabilita délky
dříku, dokumentovaná i ve veselském materiálu. Obecně jsou
tyto hřeby považovány za jeden z nejběžněji užívaných typů
spojovacího materiálu, a to již od středohradištního období
(např. Šaurová 1978, 562; Burian 1979; Kola 1985, 79–81;
Krajíc 2003, 66). Část hřebů bychom mohli hypoteticky přiřadit k prostým hřebům bez hlavy, ale s ohledem na stav dochování většiny materiálu je jejich jednoznačná identifikace
nemožná. V s. j. 3318 a 3331 byly nalezeny masivní hřeby
s torzem vertikální hlavice původně svinuté v očko. Drobné
hřebíky s tímto tvarem hlavice jsou v literatuře tradičně spojovány s upevňováním šindelů. Oproti těmto hřebům se však
veselský exemplář výrazně odlišuje svojí délkou i masivností.
Sloužil tedy patrně k upevňování dřevěných konstrukcí, stejně jako ostatní nalezené typy hřebů. Poslední skupinu hřebů
představují exempláře vybavené horizontální hlavicí, která je
buď okrouhlého, nebo obdélného tvaru. Sloužily nejen k vzájemnému upevňování dřevěných konstrukcí, nýbrž i k fixaci
kůže, textilie či plechových kování k dřevěnému podkladu
(např. Burian 1979, 23; Nekuda 1985, 149; Krajíc 2003,
64). Takové hřeby byly nalezeny v s. j. 222, 225, 1392, 2124
a 3150. Vesměs všechny exempláře hřebů pocházejí z archeologických situací datovaných do průběhu 2. poloviny
13. století.
Se spojováním dřevěných konstrukcí úzce souvisí rovněž
nálezy různých tvarů a typů skob. V nálezovém souboru
se objevují skoby jednoramenné, které sloužily k zavěšování různých stavebních prvků. To platí především o masivní
skobě z s. j. 3156, kterou lze interpretovat jako tzv. lavičník,
jenž sloužil k fixaci okenního rámu či dveřních futer. Ve větším měřítku se v nálezovém inventáři setkáváme se skobami
dvojramennými, které sloužily především ke vzájemnému
upevňování dřevěných konstrukčních prvků. V s. j. 2152
byla nalezena masivní „U“ skoba se symetrickými rameny,
kterou lze klasifikovat jako skobu typu I/1 podle Krajíce
(Krajíc 2003, 76). Podobná skoba, tentokrát se zaoblenou
svrchní hranou, byla nalezena v s. j. 3375. Tu lze klasifikovat
typem IV/1 Krajícovy typologie (Krajíc 2003, 76–78). Vzhledem ke svým rozměrům a masivnosti se obě skoby mohly
uplatnit v zabezpečování jednotlivých objektů jako vodiče
závor (např. Huml 1967, 16; Klíma 1980, 76; Richter 1982,
182; Krajíc 2003, 77). Největší soubor, obsahující celkem
24 kusů, představují specifické štíhlé dvouramenné skoby
s tělem i rameny obdélného průřezu, které lze přirovnat
ke skobám typu III/1 Krajíce (Krajíc 2003, 76). Tyto skoby
se díky svým vlastnostem mohly uplatnit jak při spojování
stavebních konstrukcí, tak jednotlivých částí nábytku či jiného hradního mobiliáře. S obdobnými skobami se poměrně
hojně setkáváme v materiálu pocházejícím z fortifikovaných
rukojeti odsazena téměř v pravém úhlu, tak srpy s obloukovitou čepelí. Oba tyto základní typy se objevují v téměř nezměněné podobě již od středohradištního období, přičemž
srpy se zalomenou čepelí jsou spíše charakteristické až pro
vrcholný středověk. Přesnější chronologické zařazení jednotlivých exemplářů pouze na základě jejich morfologie však
není možné (např. Quitta 1955; Beranová 1957, 99–117; Urbancová 1973, 183–215; Říhová 1962; Slivka 1981, 223–224;
Belcredi 1989, 445–446; Krajíc 2003, 139–140).
Z s. j. 3376, 3382 a 262 pocházejí pouze nepatrná torza čepelí srpů, která nelze blíže klasifikovat. Jen u posledně jmenovaného zlomku lze soudit, že ostří bylo původně vybaveno
drobnými zoubky. V s. j. 2128 bylo nalezeno torzo srpu se zalomenou čepelí, který lze klasifikovat jako srp typu II podle
Krajíce (Krajíc 2003, 140–141) či typ dII podle Beranové
(Beranová 1957, 104–105). Čepel se sice nedochovala celá,
ale zato je na řapu dodnes zachován zbytek dřevěné rukojeti
(obr. 25:d). Dřevěná rukojeť byla dokumentována rovněž
u srpu z s. j. 1268 (obr. 25:a,c), avšak při vyzvednutí ze země
se rozpadla. Srp byl vybaven nízkou obloukovitou čepelí a lze
jej klasifikovat jako typ Ib podle Krajíce (Krajíc 2003, 140) či
typ dI podle Beranové (Beranová 1957, 104–105). Společně
s tímto srpem bylo v zemi uloženo i torzo další analogické
čepele srpu (obr. 25:b).
Nálezy srpů se logicky soustředí především v areálech středověkých zaniklých vsí, ale známe je i z městských aglomerací.
Větší množství srpů bylo podchyceno rovněž z opevněných
lokalit (např. Hejna 1962, 465; Huml 1967, 38–39; Kouřil 1977, 149; 1979, 130; Poláček 1990, 230). Nálezy srpů
v areálech opevněných lokalit nám apriori nemusí ukazovat
pouze na zemědělskou činnost obyvatel těchto míst. Spíše
zde sloužily k pořizování píce pro koně a ustájený dobytek.
Tak lze s největší pravděpodobností funkčně interpretovat
i srpy z Veselí, neboť dva z nich (s. j. 1268) byly nalezeny
přímo v objektu interpretovaném jako koňské stáje. Všechny
exempláře srpů nalezené na zkoumaném předhradí pocházejí ze situací datovaných do průběhu 2. poloviny 13. století.
Stavební vybavení
Nejvíce železných předmětů získaných při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou lze spojit s vlastní stavební činností.
Nejpočetněji jsou zastoupeny různé druhy hřebů, které byly
rozesety po celé ploše výzkumu a s jejichž torzy se setkáváme
téměř ve všech stratigrafických jednotkách. Většinou však
jde pouze o zlomky dříků, které nelze podrobit jakékoliv
klasifikaci. Mezi nálezy, které lze blíže kategorizovat, jsou
nejpočetnější hřeby s horizontálními plochými či mírně vypouklými hlavami, které se v české archeologické literatuře
tradičně nazývají hřeby křídlovitými. Krajíc je klasifikuje
247
Hmotná kultura
lokalit (např. Kouřil 1977, 148, tab. V:6; Kola 1985, 77–78;
Žákovský 2006, 135–136). Je zajímavé, že se s analogickými
svorkovými skobami setkáváme již v laténském období (např.
Meduna 1980, 105–113; Čižmář 1990, 200), přičemž od středohradištního období se tyto skoby nepřetržitě objevují až
do raného novověku (např. Klíma 1980, 76–77). Všechny
skoby, stejně jako hřeby pocházející z výzkumu ve Veselí nad
Moravou, byly nalezeny v situacích datovaných do průběhu
2. poloviny 13. století.
Další stavební kování jsou spojeny s uzamykacími a zabezpečovacími mechanismy. Z s. j. 2369, která je datována
do 2. poloviny 13. století, pochází zlomek masivního řetězu,
ze kterého se zachovaly tři vzájemně spojené osmičkovité
články, přičemž z posledního z nich vybíhá výrazný hrot,
kterým byl řetěz připevněn do dřevěného či kamenného
dveřního ostění. Druhý konec řetězu byl nepochybně původně zakončen petlicí, která byla součástí jednoduchého
zabezpečovacího mechanismu.
S uzamykacími mechanismy jsou neodmyslitelně spjaty klíče.
Ve Veselí bylo nalezeno celkem 6 kusů, které lze vesměs datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. Z s. j. 2276 (obr. 26:a),
2316 (obr. 26:b) a 3347 pocházejí otočné exempláře, jež jsou
vybaveny kosočtverečným okem a poměrně složitě profilovanou bradou. Tento typ klíčů se objevuje poměrně hojně;
obecně je datován do průběhu 13. až 15. století, a tak navzdory poměrně specifickému tvaru jej nelze využít k přesnějšímu datování (např. Hrubý 1958, 62; Richter 1961, 97;
Slivka 1981, 236–238; Belcredi 1989, 464–466; Krajíc 1991,
332–333; 2003, 91–96; Dragoun 1992, 60–61). S podobnými
problémy se musíme vypořádat rovněž při klasifikaci otočných klíčů s plným dříkem a kruhovým okem. Takové klíče
či jejich torza byly získány ve Veselí z s. j. 1273, 2244 a 3277
(obr. 26:c). Tyto klíče se v archeologickém materiálu objevují poprvé někdy v průběhu 2. poloviny 13. století a v téměř
nezměněné podobě se s nimi setkáváme až do raného novověku (např. Klíma 1980, obr. 41; Slivka 1981, 236–238;
Belcredi 1989, 464–466; Krajíc 2003, 93). Oba typy klíčů,
které máme k dispozici z veselkého předhradí, se pak velice
často objevují i na fortifikovaných lokalitách (např. Žákovský
2006, 122–123).
c
d
e
b
f
h
a
g
c
b
i
a
d
Obr. 27: Blíže neidentifikované předměty. A – s. j. 2152; b – s. j. 3382;
c – s. j. 2369; d – s. j. 3323; e – s. j. 266; f – s. j. 1272; g – s. j. 2267;
h – s. j. 3312; i – s. j. 2392.
Obr. 26: Klíče. A – s. j. 2276; b – s. j. 2316; c – s. j. 3277; d – dveřní závěs – pant z s. j. 2152.
248
Kovové artefakty
Se stavebním kováním lze volně spojit rovněž torzo masivního pásového kování obdélného průřezu z s. j. 2152
(obr. 26:d). Kování je na jednom konci zahnuto do výrazného háku a na druhém opatřeno obdélným otvorem, kterým se přichytávalo k dřevěnému podkladu. Kování s největší
pravděpodobností sloužilo jako dveřní závěs či pant (např.
Krajíc 2003, 79–80).
ku stojí především masivní železný předmět z s. j. 2152, který
je datován do průběhu 2. poloviny 13. století. Je vyroben
ze železné tyčinky přibližně čtvercového průřezu, přičemž
na jednom konci je zahrocen a na druhé straně opatřen plochou, výrazně profilovanou hlavicí (obr. 27:a). Obdobně se
jednoznačné interpretaci vzpírá poměrně dlouhý železný
artefakt z s. j. 3382, který je na jednom konci zakončen masivním kruhovým okem, jež bylo vytvořeno prostým stočením
konce tyčinky (obr. 27:b). Svým tvarem poněkud připomíná
pozdější stanové kolíky.
Z s. j. 266 (obr. 27:e), 1272 (obr. 27:f), 2369 (obr. 27:c),
3323 (obr. 27:d) a 2267 (obr. 27:g) byly získány kroužky
různých průměrů, které byly vesměs vyrobeny z železných tyčinek obdélného či oválného průřezu. V některých případech
Neidentifikovatelné předměty
Z celé plochy výzkumu byla získána mj. celá řada amorfních
železných zlomků, které se prozatím nepodařilo pro jejich
torzovitost či špatné dochování blíže klasifikovat. Ve většině
případů se jedná o menší železné zlomky, ale v některých případech máme co do činění s většími torzy artefaktů. Za zmín-
a
c
d
b
e
f
Obr. 28: Kovový inventář z vápenné jámy (s. j. 1259). A, b – zámky; c – petlice; d – klíč; e – závěs – pant; f – okenní klička.
249
Hmotná kultura
a
b
Obr. 29: Kovový inventář z vápenné jámy (s. j. 1259). A – torzo cedníku; b – vidlice.
by se mohlo jednat o závěsné kruhy udidel, avšak s ohledem
na průměry v mezích 32 až 57 mm by mohlo jít spíše o kruhová oka petlic. V jednom z nich je dodnes dochováno torzo
železného hrotu, kterým bylo oko zřejmě přichyceno do dřevěného či kamenného ostění. Ke stavebnímu vybavení, respektive kování, lze přiřadit rovněž různé železné pláty a objímky (obr. 27:h, i). V s. j. 281 byl nalezen silně zkorodovaný
obdélný dutý předmět, který by snad šlo volně interpretovat
jako tělo svorníkového zámku.
U některých těchto neidentifikovatelných předmětů není
vyloučeno, že se může jednat dokonce o recentní materiál,
který byl do středověkých vrstev zanesen druhotně. Např.
železný zlomek z s. j. 3392 by mohl být střepinou železného
či dokonce litinového projektilu; také zlomek železného trubkovitého předmětu z s. j. 3379 může být mladší intruzí.
Vápenná jáma s. s. j. 15
Při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou byla odkryta
rovněž jáma s. s. j. 15, která původně sloužila při stavební činnosti k uložení vápna, a která po ztrátě své primární funkce
byla obyvateli zavezena odpadem. Odpad se do jámy dostal
někdy na přelomu 16. a 17. století, o čemž svědčí mimo jiné
i celá řada archeologických nálezů, především keramických.
Obr. 30: Torzo ostruhy z vápenné jámy s. s. j. 15.
250
Kovové artefakty
Kovové předměty se dochovaly ve velmi špatném stavu
a opět mezi nimi dominují části stavebního vybavení. V prvé
řadě zmiňme čtyři torza masivních pevných dveřních zámků
(obr. 28:a,b). U dvou z nich je na rubové ploše patrný v torzu
dochovaný vlastní uzavírací mechanismus, sestávající z vodorovné závory a masivní záchytné pružiny (obr. 28:b). Svými
mechanismy i tvarem zámkové desky se všechny exempláře
hlásí do průběhu 2. poloviny 16. až počátku 17. století (např.
Hoffmann–Mende 1995, 63–64, kat. č. 23–34; Weissenberger 2011, 97–110). Do kategorie zabezpečovacích mechanismů lze přiřadit i fragment petlice (obr. 28:c), zlomek
drobného otočného klíče s plným dříkem a kruhovou hlavicí (obr. 28:d) a patrně i torzo masivního železného prutu,
který lze s jistou dávkou pravděpodobnosti interpretovat jako
fragment závory.
Ze stavebního vybavení je v nálezovém souboru zastoupen
ještě fragment dveřního závěsu (obr. 28:e), vyrobený z masivního železného prutu obdélného průřezu. Na jednom
konci je kování zakončeno charakteristickým rozšířením,
které se u tohoto typu kování objevuje již od 13. století. Byly
zde nalezeny rovněž tři masivní jednoramenné skoby, které
s největší pravděpodobností sloužily původně k zavěšování stavebních konstrukcí, jako např. okenního rámu apod.
V neposlední řadě pak lze ke stavebnímu vybavení přiřadit
i drobnou okenní kličku, s jejímiž analogiemi se dodnes setkáme ve funkční poloze na celé řadě památkových objektů
(obr. 28:f). Ke stavebnímu vybavení můžeme s jistou dávkou pravděpodobnosti připočíst taktéž amorfní zlomky tří
poměrně dlouhých železných tyčinek obdélného průřezu
a drobný železný kroužek.
Z jámy byly vyzvednuty také dvě drobná páskovitá kování
a fragment obdélné zámkové desky, které lze interpretovat
jako kování skříňky či menší truhličky. Všechna tato kování,
stejně jako výše uvedené stavební vybavení, se dochovala
ve špatném stavu a takřka postrádají železného jádra.
V poněkud lepším stavu bylo nalezeno torzo většího plechového cedníku. Zachovalo se z něj v podstatě celé dno s paprsčitě rozloženými kruhovými perforacemi a se třemi drobnými nožičkami na vnější straně (obr. 29:a). S kuchyňským
vybavením úzce souvisí zřejmě i značně dlouhá dvojramenná vidlice s tordovaným tělem a hákovitě zahnutou rukojetí s volutovým zakončením (obr. 29:b). V ikonografických
pramenech se s podobnými předměty setkáváme ve spojitosti
s přípravou masitých pokrmů. Dodnes jsou podobné vidlice
součástí krbové výbavy.
Z prostoru jámy byly získány i dvě torza ostruh. Jeden fragment byl původně vybaven mírně prohnutými rameny oválného průřezu, která ve spojnici svírala širší lomený oblouk.
Ze spojnice ramen vybíhá mírně dolů zahnutý zlomek krčku.
Vzhledem ke stavu dochování, kdy předmět nemá žádné železné jádro, je těžké ostruhu blíže klasifikovat. Nelze vyloučit ani její středověký původ, byť nálezová situace rozhodně
mluví pro přelom 16. a 17. století. Druhé torzo ostruhy je
díky charakteristickému tvaru krčku lépe klasifikovatelné,
přestože z vlastních ramen svírajících parabolický oblouk se
dochovaly jen nepatrné fragmenty. Krček, v jehož rozštěpení
tkví fragment šesti- či pěticípého kolečka, je totiž specificky
obloukovitě prohnut, přičemž maximální průhyb je zvýrazněn odsazením (obr. 30). Tento osobitý detail se vyskytuje na ostruhách z průběhu 2. poloviny 16. až 1. poloviny
17. století, přičemž řada exemplářů je přebohatě zdobena
(např. von Hefner-Alteneck 1866, 12–13, tab. 16:D; Kalmár
1971, 365, obr. 69; Nordström 1984, 42, kat. č. 30; Koóšová
2007, 266).
I na základě rozboru železných předmětů tak můžeme potvrdit navrhovanou dataci studovaného objektu do přelomu
16. a 17. století.
Závěr
Při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou bylo získáno
celkem 534 kovových předmětů či jejich zlomků. Největší
část z nich představují různé druhy stavebního vybavení,
kterým pochopitelně dominují torza hřebů a skob. Početnou
skupinu představují i předměty spojené s výstrojí a výzbrojí
středověkých bojovníků, mezi kterými si zaslouží zvláštní
pozornost především krátký nožovitý tesák, který je prozatím jednoznačně nejstarším představitelem zbraní daného
druhu. Je poněkud zarážející, že se na lokalitě nalezlo jen
velmi málo řemeslnických a zemědělských nástrojů, které
jsou obecně při výzkumech středověkých lokalit téměř vždy
zastoupeny poměrně hojně a v širokém spektru. Přihlédneme-li ke skutečnosti, že nalezeny byly pouze drobné předměty nebo zlomky větších, pak lze oprávněně předpokládat,
že obyvateli předhradí byly po celý středověk veškeré upotřebitelné předměty ze železa dobře schraňovány a později
odneseny. Na lokalitě tak zůstaly jen menší kusy, které unikly
jejich pozornosti. Je také příznačné, že naprostá většina kovových artefaktů pochází z průběhu 2. poloviny 13. století,
přičemž mladší materiál zde téměř absentuje. Tato situace
je však nepochybně důsledkem barokních stavebních úprav,
v rámci kterých byly případné archeologické situace ze 14. až
16. století téměř bezezbytku odstraněny. V této souvislosti lze
jen litovat, že se nám nedochovalo více nástrojů a klasifikovatelných artefaktů, protože při jednoznačné dataci těchto
předmětů by byl přínos výzkumu k poznání materiální kultury 13. století ještě výraznější.
251
Veselí nad MoraVou
středoVěký hrad V říční niVě
Miroslav Plaček
Miroslav dejmal
a kolektiv
Vydáno s podporou grantového projektu Ga čr P405/11/1729
Brno 2015
arChaia
Brno
o. p. s.
Veselí nad MoraVou
středoVěký hrad V říční niVě
Vydavatel: archaia Brno o. p. s.
adresa redakce: Bezručova 15, 602 00 Brno
e-mail: brno@archaiabrno.cz
http://www.archaiabrno.org
tel.: 515 548 650
odpovědný redaktor: Mgr. Miroslav dejmal, doc. ing. Phdr. Miroslav Plaček
technická redakce: Bc. lucie černá, Mgr. lenka sedláčková
recenzenti: prof. Phdr. Josef unger, Csc., doc. Phdr. Pavel Vařeka, Ph.d.
Překlad anglického resumé: Mgr. Pavel košař
Jazyková korektura: Bc. lucie černá, Mgr. dana Zapletalová, Mgr. irena Ženožičková
sazba a grafická úprava: archaia Brno o. p. s.
návrh obálky: černá a fialová s. r. o.
obálka: Plán zámku a zámecké zahrady z roku 1748, sig. hVa38, uloženo v Městkém muzeu
ve Veselí nad Moravou.
tisk: tiskárna didot, spol. s. r. o.
náklad: 700 ks
součástí publikace je datový nosič (dVd)
Brno 2015
isBn: 978-80-905546-3-4
Obsah
oBsah
1. Úvod
2. Přírodní prostředí (Lenka Lisá, Aleš Bajer)
3. historie
4
6
3.1 historie hradu, panství a kolonizace Veselska (Miroslav Plaček)
3.2 Veselí v novověku (Miroslav Plaček)
3.3 Vývoj hradů jihovýchodní Moravy do konce 14. století (Miroslav Plaček)
10
31
38
4. terénní výzkum
4.1 archeologický výzkum v letech 2008–2010 (Miroslav Dejmal)
4.2 středověký objekt ve východním křídle zámku (Radim Vrla)
4.3 Geofyzikální průzkum (Michal Vágner)
50
80
83
5. Přírodovědný výzkum
5.1 sedimentologie lokality (Lenka Lisá, Aleš Bajer, Miroslav Dejmal)
5.2 Mikromorfologie (Lenka Lisá)
5.3 Petrografie stavebních hmot (Aleš Bajer)
5.4 Petrografie keramiky (Jan Petřík, Karel Slavíček, Lenka Sedláčková)
5.5 dendrochronologické datování (Michal Rybníček, Tomáš Kolář)
5.6 analýza dřevěných artefaktů a konstrukcí (Romana Kočárová, Hanuš Vavrčík, Petr Kočár,
Michal Rybníček, Tomáš Kolář)
5.7 rostlinné zbytky (Petr Kočár, Romana Kočárová)
5.8 Pylová a fytolitová analýza (Libor Petr)
5.9 Zvířecí kosti a další archeozoologický materiál (Zdeňka Sůvová)
5.10 Fyzikálně-chemické analýzy a konzervace usní (Gabriela Vyskočilová, Alois Orlita, Jiří Příhoda)
5.11 environmentální záznam širšího okolí lokality (Libor Petr, Aleš Bajer, Lenka Lisá)
5.12 shrnutí výsledků přírodovědných analýz (Petr Kočár, Lenka Lisá, Romana Kočárová, Libor Petr,
Zdeňka Sůvová, Aleš Bajer, Hanuš Vavrčík, Michal Rybníček, Tomáš Kolář)
90
93
100
102
113
120
122
146
151
169
175
182
6. hmotná kultura
6.1 středověká keramika (Lenka Sedláčková)
6.2 soubor novověké keramiky ze zámku (Jiří Pajer)
6.3 stavební keramika (Miroslav Dejmal)
6.4 kovové artefakty (Petr Žákovský, Jiří Hošek)
6.5 dřevěné artefakty (Aleš Hoch)
6.6 kožené artefakty (Aleš Hoch)
6.7 textilní artefakty (Aleš Hoch, Zdenka Kuželová, Gabriela Vyskočilová)
6.8 kostěná a parohová industrie (Aleš Hoch, Zdeňka Sůvová)
6.9 středověké a renesanční sklo (Hedvika Sedláčková, Dana Rohanová)
6.10 Mince (Kamil Smíšek)
7. Závěr (Miroslav Dejmal, Miroslav Plaček, David Merta)
8. literatura
9. resumé
10. Barevné obrazové přílohy
11. datový nosič (dVd) s přílohami k jednotlivým kapitolám
1
188
212
218
220
252
280
299
301
309
321
324
330
356
367